Harry Potter a dávní mágové - Zrození

Hlava se mu zatočila, zaslechl vyděšené výkřiky přítomných a pak, když do něj kletba narazila, mu temnota přikryla očima a on padal do její velkorysé náručí.
„Konečně,“ probral jej hlas, který za poslední dobu znal až moc dobře.
„Tati?“ podivil se zvedajíc se ze země.
„Taky tě rád vidím.“
„Jo, jo, já vás taky… Mohli byste mi vysvětlit, co se sakra stalo? Tohle je totiž tak nějak nad moje chápání.“
„Abych pravdu řekl, tak já vůbec nevím. Co ty, Albe?“
„Taky tak.“
Lily pouze zavrtěla hlavou.
„Když jsem pátral po mých předcích,“ pokračoval Brumbál, „Nenarazil jsem na nic, co by to vysvětlovalo. Nic, jako že by někdo, tedy kromě tebe, ale všichni víme, proč se to stalo, dokázal přežít Avadu.“
„Ale poprvé se to stalo kvůli Lily,“ namítal James.
„Já vím. Netuším, co se stalo. Že by ji někdo přežil sám od sebe.“
Vzduch okolo místa, kde Harry stál, se začal náhle zahřívat a tetelit. Pak se objevil plamenný prstenec, který začal okamžitě polykat okolní vzduch a tím rostl. Když dosahoval asi dvou metrů výšky, zjevila se v jeho středu postava. Jen máchla rukou a oheň, který jej obklopoval zmizel.
„Ale já to vím poměrně dobře,“ začal neznámý.
„…“ chtěla něco pronést Lilly, ale zradil ji hlas.
Nebyl to však pouze hlas. Její schopnost ovládat své vlastní tělo vzala rychle za své a jen stála uprostřed pohybu s očima vyděšenýma a upřenýma na právě příchozího. Jako mor se to rozšířilo i na Jamese a Brumbála.
„Teď si budeme moci konečně nerušeně promluvit. Tohle je asi naše první setkání, co?“ konstatoval muž a ke zkoprnělému mladíkovy natáhl pravici.
Sice nevěděl proč, ale cítil k tomuto muži obrovskou důvěru. Stál vzpřímeně a sebevědomě. Oči, které na mladého Pottera upínal, měly modrozelený nádech a byla z nich cítit jistá nadřazenost. Tvář mu zdobil pěstěný knír s bradkou. Zpod černého koženého pláště, který mu padal na kotníky, lehce vykukovaly rysy místy vytrénované sportem, zakryty černou košilí. Boty „koňařského“ typu byly perfektně sladěny s kalhotami té nejtemnější černě. Jeho démonický vzhled podtrhovaly dlouhé, tmavě hnědé vlasy sahajíc někam na záda. Vyzařovala takové množství síly, že z toho Harryho až mrazilo. Viděl již mnoho mocných kouzelníků, ale nic takového. Když sevřel jeho dlaň, projela jím zvláštní vlna energie, která se mu začala rozprostírat do všech koutů a záhybů organismu.
„Harry Potter,“ představil se mladík.
„Těší mě.“
Mladý Potter se na něj však díval, jako by ještě něco očekával.
„A?“
„A co?“ nechápal záhadný příchozí.
„Jméno. Přesněji vaše jméno. Moje už bylo řečeno.“
„Mé jméno poznáš, až nastane čas,“ opáčil muž.
„A je to tady zase,“ poznamenal Harry, „Co se děje tak záhadného, že když někoho potkám, tak se mi nechce představit. Nejdřív ta ženská, která mi řekla úplně to samé jako vy, pak onen chlapík, se kterým sem měl velmi plodný rozhovor po tom nádherném vystoupení kvůli Gin. Je sice pravda, že ten mi odpověděl trochu jinak, ale to na tom nic nemění. A teď vy. Neuražte se, ale jste přeci mrtvý, tak v čem je problém.“
„Toť dobrá otázka…“
„To si taky říkám.“
„Nepřerušuj mě, Harry. Každý, který ti nechce říct své jméno, s tebou má určité plány…“
„To mi přesně ta ženská řekla.“
„A při tvém způsobu života nikdo neví, co uděláš zítra, natož co bude za půl roku. Pochop, že jsou ve světě lidé, kteří ti chtějí pomoct takovým způsobem, že si to ani nedokážeš představit.“
„A z toho vyplívá?“
„Mají strach.“
„Proč bych ale ubližoval lidem, kteří mi chtějí pomoct?“
„Nemají strach z tebe, ale obávají se o sebe. Ti nejmocnější čarodějové a kouzelnice jsou v našem, tedy spíš ve vašem světě velice známí. Ty si o nich třeba neslyšel, ale v těch nejstarších knihách je o nich mluveno poměrně podrobně. A pokud by se Smrtijedi jakýmkoliv způsobem dozvěděli, že stále žijí… Prostě by byli ve velkém nebezpečí, a proto si před tebou chtějí zachovat anonymitu až do okamžiku, kdy budeš mít možnost se s nimi setkat… Jenom si vezmi, jak dopadl Grigorij.“
„Grigorij?“
„Ten muž, kterého si viděl ve snu.“
„Ten, jak se k němu Voldy choval tak uctivě?“
„Přesně ten. Dřív to byl jeden z největších kouzelníků své doby.“
„A co přesně znamená dřív?“
„Začátek 20. století.“
„To jako chcete říct, že ten chlápek byl Rasputin?“ vyvalil Harry oči.
„Je vidět, že jsi utrpěl vzdělání. Rasputin měl být zabit rok před koncem té mudlovské první světové války. Věřil v to každý. Až do okamžiku, kdy se zapletl s jednou Smrtijedkou, kterou jsem si jist moc dobře znáš.“
„Jestli to byla Bella, tak ať je ze mě šašek na pérku.“
Jakmile to dořekl, ležela před záhadným cizincem krabice, ze které posléze vyletělo pérko s Harryho hlavou. Ta se chvíli pohupovala sem a tam, než se místo ní zjevil mladý Potter v celé své kráse.
„Co to sakra mělo znamenat?“ obořil se hned na muže.
„Říkal jsi přeci, že pokud v tom měla prsty Lestrangová, tak ať je z tebe šašek na párku, ne?“
„A vy jste mě musel brát vážně.“
„Musel jsem to tu přeci nějak odlehčit… ehm, ehm… kde že jsme to skončili... aha, tady. Potkala se s Grigorim zhruba před pěti lety. Nebudu ti popisovat, co se mezi nimi odehrávalo. Důležité je, že se jednoho dne podřekl. Při jedné z hádek jí své pravé jméno vmetl do tváře. Samozřejmě, že to Lestrangová šla ihned oznámit Voldemortovi. Nejdříve jí nemohl uvěřit. Tak dobře jsem se už hodně dlouho nezasmál. Kdyby jsi viděl jeho výraz, když se jí podíval do hlavy… Jelikož sám moc dobře věděl, že mít na své straně tak mocného spojence by bylo pro Řád zdrcující, začal s ním vyjednávat osobně. A jelikož Rasputin vždy toužil po moci, vycítil příležitost a na nabídku mu kývl.“
„Takže máme o jednoho nepřítele víc.“
„Neber ho jako nepřítele. Jestli Voldemort je nejmocnější čaroděj, tak on je ještě desetkrát tak silný.“
„No konečně adekvátní soupeř.“
„Ty to nechápeš. On není jako ty nebo Brumbál. On je mág.“
„Cože? Mág? To si děláte srandu, ne?“
„To by byla špatná legrace.“
„Rodí se jednou za x-století a zrovna se musí přidat k Voldymu. To je snad zlej sen.“
„A to ti řekl kdo,“ zasmál se na celé kolo neznámý.
„Slyšel jsem to už aspoň tisíckrát v Bradavicích.“
„Tohle je největší omyl, který byl v kouzelnických dějinách vzat jako dogma.“
„A tímhle chcete říct jako co?“
„Že Grigori není jediný mág této doby. Divil by ses, kolik jich je po celém světě.“
„Tak proč nám nepomůžou tuhle válku vyhrát?“
„Nemůžou. Hlavní pravidlo je, že se nebudou plést do věcí, které se jich přímo nedotýkají.“
„Takže kdybych čistě náhodou nějakého potkal a pokoušel se jej přesvědčit, tak nemám nárok?“
„Přesně tak. Nikdo z nich se nebude angažovat pro to, co se jich netýká.“
„Vy mi chcete říct, že to, co se tu okolo děje, je jim úplně jedno?“
„Tak nějak. Mágů je dost, ale není jich ani zdaleka tolik jako kouzelníků. Pokud bys vzal všechny mágy celého světa, tak by se ti vešli do bradavické Velké síně. Mohou žít několik stovek let, tudíž se mezi sebou dobře znají. Ví dokonale o tom, co dělají ti, kteří projdou jejich zasvěcovacím rituálem.“
„Takže nám nepomohou.“
„Ne.“
„Říkal jste ale, že Rasputin je mág. Jak se tedy mohl přidat k Voldemortovi.“
„To mi samotnému uniká. Je možné, že zatím neudělal nic, za co by ho Nejvyšší magický konsil dokázal odsoudit nebo to dělá tak, že dokáže obejít zákon. Chtěl bych vědět, jak to udělal.“
„Z toho všeho tedy vyplívá, že si s ním budeme muset poradit samy.“
„To bych ti nedoporučoval. Ještě se neobjevil čaroděj, který by dokázal porazit mága a navíc ještě v souboji na život a na smrt.“
„Já budu první.“
„Nebudeš. Nejsi schopný jej byť ani zranit. Podívej se, proč jsme tady. Já sám jsem tě musel zachránit před smrtí.“
„Konečně se dostáváme k začátečnímu tématu. Takže to jste byl vy, kdo vyčaroval ten štít,“ prohlásil Harry vítězoslavně.
„Ano. Nemohl jsem přeci dopustit, aby velký Harry Potter doplatil na takovou stupidní chybu.“
„Chybu? Já ji zachránil. Co je na tom za chybu?“
„Jo, tak ty nevíš. Zkus hádat, proč jsi rituál nemohl takovou dobu dokončit.“
„To jste byl vy,“ prskl na něj mladík.
„Měl jsem za to, že když ti to nepůjde hned, tak se o to nebudeš takovou dobu pokoušet. Mýlil jsem se.“
„To tedy jo. Já totiž nedovolím, aby se jí něco stalo…“
„Ale stalo se.“
„Proto jsem se ji taky pokoušel zachránit. A jsem na sebe docela pyšnej, že se mi to povedlo.“
„Tobě? Nenech se vysmát. Sám bys mé snahy nemohl nikdy překonat. Kdyby ti nepřispěchala na pomoc ona.“
„Ona?“
„Láska. Ty si asi nepamatuješ, jak to stálo v té knize, co? Neříkám, že by se ti to nepodařilo v plné síle, ale ty jsi na to nebyl připraven.“
„Já BYL v plné síle.“
„Nebyl. Když se cítíš dobře, neznamená, že si na tom dobře po magické stránce. A to, co jsi udělal v nemocnici bude mít následky ještě hodně dlouho.“
„Ale to jsem odbočili. Proč jsi mě nenechal jí pomoct?“
„Proč bych měl?“
„A proč byste neměl?“
„Protože to bylo zhola zbytečné.“
„Tak ono bylo zbytečný zachránit Ginny. Super. Víte vůbec, co je to láska? Asi ne, co. To vám jako ta vaše zabedněná hlava…“
Než to stačil doříct, byl odhozen o pěkných pár metrů zpět.
„Takhle o mě nikdy nemluv,“ doporučil mu muž a v očích se mu nebezpečně zablesklo, „Bylo to zbytečné, protože se tak již dělo. Pokud by ses ale dokázal poučit z historie, tak bys možná přišel na to, že dostala na výběr. Stejně jako tvoje matka a ty. Ta tvoje Ginny se totiž za tebe obětovala. Kdyby se totiž nepřemístila do dráhy té kletby, tak bys už okusoval kořínky. A piš si, že by se nenašel nikdo, kdo by ti dokázal pomoct.“
„Takže ona u něj byla taky?“
„Je vidět, že blbci ještě nevymřeli.“
„A jak bych asi měl vědět, že si nevybere tu druhou možnost.“
„Ty jsi vážně tupej. Docela se jí divím, že se s tebou vůbec zahazuje. Vždyť jsem ti to řekl. Ten tvůj stupidní plán by nefungoval, pokud by jste mezi sebou neměli vybudované nějaké extra pouto a to, jak sem viděl, máte.“
„Stejně by to ale nebylo jasné a já jsem ji nechtěl ztratit.“
„Ještě jsem neviděl někoho, kdo by od něj odcházel druhými dveřmi a neměl k tomu sakra dobrý důvod.“
„Ale matka…“
„Ta ti takhle posloužila daleko více, než by za svého života mohla. A toho si važ. Ano, můžeš sice říct, že mateřská láska je nadevše. S tímto se ale opravdu rovna nemůže.“
„Kvůli tomu jsem ale musel celý svůj život poslouchat neustále urážky a…“
„To je daň za tvou nynější moc. Pokud by se za tebe neobětovala hned dvakrát, nikdy bys nedokázal to, co je teď pro tebe denním chlebem. Nikdy bys pro Voldemorta nebyl rovným soupeřem. Neříkám, že bys jej nedokázal porazit. Možná, že ano, možná, že ne. Jestli chceš, mohu tě vzít zpět a ukázat ti její výraz, když se rozhodovala, jestli se má vrátit mezi živé nebo ne. Jak prosila, aby po ní toto rozhodnutí nechtěl. Jak si snad celou věčnost prohlížela obě varianty, než dokázala s třesoucím hlasem říct své rozhodnutí.“
A Harry mlčel.
„Mohu to pro tebe udělat.“
„To není třeba.“
„Tak buď od té lásky a nepochybuj o jejím rozhodnutí.“
„Já ho nezpochybňuju, jenom se mi zdá… Nikdy sem nepocítil, jaké to je trávit ta nejkrásnější bezstarostná léta dětství s někým, kdo by mě opravdu měl rád a nepoužíval mě jenom jako sluhu pro cokoliv.“
„To je mi sice líto, ale o tomhle si budeš promluvit s ní,“ ukazujíc na nehybnou Lily, „Pokud se ti k tomu naskytne ještě někdy příležitost.“
„A proč by se jako neměla naskytnout?“
Muž se na chvíli zamyslel, párkrát si projel prsty bradku a pak řekl: „Sám víš, že každý Talentus může být poslední. Mohli ti celou svou moc předat najednou. Oni si ale radši zvolili tuto možnost. Radši s tebou chtěli strávit ještě nějaký čas navíc. Věděli, že to pro ně bude mít určitě následky a čím více času s tebou tráví, tím větší je čeká trest. “
„Tuto pravdu ti asi nikdo z těch u vás neřekl, co?“ dodal, když uviděl Harryho měnící se výraz ve tváři.
Mladík je zavrtěl hlavou.
„Jednou mi tvoje matka řekla, že by dala celý svůj posmrtný život za to, aby s tebou mohla mluvit. Obejmout tě. Prostě udělat to, co normálně matky dělají. Věděla, že Talentus jednou prostě musí skončit. A já jí slíbil, že udělám všechno pro to, aby se tak při poslední možné příležitosti stalo. Tak jdi a nepromarni ten drahocenný čas, který jsem vám byl schopen získat navíc.“ zakončil muž.
„Tohle ale nemůže být poslední,“ řekl zoufale mladík.
„Nedokážu udělat nic víc, než že vám mohu získat několik hodin času.“
Místnost náhle ozářily plameny a cizinec zmizel stejným způsobem, jakým se objevil. Jakmile místnost potemněla, zbylé tři postavy se opět „probudily k životu“. Harry se na ně chvíli koukal a pak s úsměvem na rtu udělal něco, co měl udělat už dávno, ale vůli všem známým okolnostem nemohl. Všechny je objal. Nechtěl je zatěžovat nějakými malichernými otázkami. Chtěl si užívat jejich přítomnost, tak jak mu to poradil záhadný příchozí. Konečně si připadal jako rodina. Jen tak seděli a povídali si hodiny a hodiny. Na jakékoliv téma, které je zrovna napadlo. Dozvěděl se pár pikantností z mládí svých vlastních rodičů i „odborný náhled“ jeho otce na Ginny. Chtěl aspoň na chvíli pocítit to, co zažívá každý den skoro každé dítě. Těžko si mohli vynahradit ta uplynulá léta, ale snažili se. Vzduch byl nasycen tak neskutečně pozitivní atmosférou, že kdyby mohl, prošel by snad celý světa kraj, jen aby si tuto chvíli mohl někdy v budoucnu vynahradit. Vše krásné musí ovšem někdy skončit, a tak i tato idylka musel dojít do míst, odkud již nešlo pokračovat dále. Snad z důvodu, který každý věděl, snad kvůli Harrymu samotnému, se nikdo nezabýval dlouhým loučením. Pouze jej každý dlouze objal a beze slov začali s přenosem energie. S posledním Talentem. Lily se z očí tlačily slzy. Jako dva potůčky jí lemovaly tvář. Pokoušela se s nimi hrát již předem prohraný boj, jelikož nechtěla, aby si ji Harry pamatoval takhle, ale lásce se člověk nedokáže ubránit a jejím projevům už vůbec ne. Když se již mladík po mnohých minutách strávených ve vzduchu, snášel k zemi a začínal ztrácet vědomí, objevil se v místnosti opět onen záhadný cizinec.
„Ty a já, Harry jsme si velice podobní. Ani nevíš jak moc. Mám pro tebe tedy jednu nabídku. Přijď, až bude noc i den stejně dlouhý tam, kam můžeš jen ty,“ pronesl do hrobového ticha a zase zmizel.
To byla poslední věc, kterou mladý Potter vnímal. Pak se odevzdal do náruče temnoty.
„…nemám tušení, jestli se ještě někdy probudí.“
A zase tma.
„…nedokážu si představit, jak na to mohl přijít. Ve svém věku nikdy.“
Opět se propadal.
„…tom pošetilém pokusu, neuraz se, Ginny, se vydal z energie.“
Připadalo mu to, jako na horské dráze. Vždy zaslechl jen útržek rozhovoru a zase ztratil vědomí. Bylo to pro něj velice deprimující. Nikdy nevěděl, o čem je řeč. Nikdy nevěděl, co se děje a ani, jak je na tom on sám. Pamatoval si jen útržky toho, co se dělo před tím, než jej zasáhla Avada. Pamatoval si jen útržky toho, co se dělo při jeho posledním Talentu. Měl v hlavě chaos. Je sice pravda, že i chaos má svůj vnitřní řád, ale toto žádný řád ani zákon nemělo. Někdy přišel k vědomí jen na pár sekund, někdy poslouchal sáhodlouhé rozhovory, do kterých ovšem nemohl zasáhnout. I jeho čas ale měl přijít. Jisto jistě, jako že na východě každý den objeví slunce. A taky se tak stalo.
K životu jej probralo tříštící se sklo a následná série nadávek, které radši moc nevnímal. Otevřel pravé oko a uviděl, jak Tonks před několika vteřinami, jak je jejím dobrým zvykem, evidentně vrazila do bradavické ošetřovatelky, jelikož se pokoušela za země zvednout několik přeživších lahviček, ale při prvním kroku uklouzla na vylitých lektvarech a kdyby ji nechytil přicházející Remus, rozplácala by se jak dlouhá tak široká. Harry se neudržel a vyprskl smíchy. Jako lavina se k němu rychlostí světla přihnal nově příchozí a pozoroval ho, jako svatý obrázek.
„Taky tě rád vidím, Reme,“ konstatoval pobaveně mladík.
„Ty si… jak to, že…“
„Jak tak koukám, tak mě asi moc rád nevidíš, co?“
„Ne… já jenom, že nikdo… jak bych to řekl...“
„Nějak jste se mnou už nepočítali.“
„To ne. Nevěděli jsme, jak jsi na tom… ani nevíš, jak rád tě vidím.“
„Reme, jestli bys byl tak hodný a nechal teď mladého Pottera vydechnout,“ okřikla jej Poppy, blížící se s velice nechutně vypadajícím lektvarem.
„Tohle hezky vypijte,“ pokynula Harrymu.
„Ani náhodou. Tohle do mě nedostanete.“
„Byl jste tři týdny mimo, tak když už jste se nám probral, buďte tak laskav a nestavte se k tomu tak nezodpovědně.“
„Já se k ničemu nestavím. Já jenom, že tuhle lahůdku, kterou vy můžete klidně považovat za zmrzlinový pohár s horkými malinami, pít nebudu.“
„Co mám s vámi dělat. Pochopte ale, že čím dříve se uzdravíte, tím dříve se můžete vrátit k té své práci.“
„Ale já se cítím zcela zdráv,“ oponoval mladý Potter a pokusil se vstát.
Lupin jej ale zatlačil zpět do postele.
„Díky za morální podporu.“
„Nemáš zač. Teď bys měl ovšem poslouchat Poppy a nechat svoje ego plavat.“
„To není ego. Já se prostě cítím výborně.“
„Necítíš.“
„Cítím.“
„Necítíš.“
„Cítím.“
„Necítíš.“
„Cítím.“
„Uděláme to takhle. Ty si teď hezky spapáš ten svůj zmrzlinovej pohár a já se přimluvím, aby za tebou mohli Ron, Hermiona a Ginny. Platí.“
„A oni snad nemůžou!?“
„Tak nějak. Jelikož tvůj stav se poslední dobou horšil a horšil, nechtěli jsme, aby tě viděli v nějakým špatným stavu.“
„Aha. A hádám, že TEĎ sem nemůžou, protože na tom nejsem podle tebe dobře.“
„Přesně.“
„Dobře. Já vypiju tenhle humus a ty mi je sem nějak přihraješ.“
„Taková je dohoda.“
„Tak holt s pánem Bohem do toho,“ zaklel Harry a kopnul celý obsah do sebe.
„Podívejme se na hodného chlapečka.“
„Vtipný.“
„Jo, jo, taky si říkám,“ řekl Remus ironicky a zamířil ke dveřím.
„Počkej, počkej, co bude s naší dohodou?“
„Neboj se. Pochop, že jsi se probudil v špatný čas. Zrovna mají hodinu soubojů.“
„Soubojů? To učí Cho, ne?“
„A jak pak to víš ty?“
„Protože mi to sama řekla. Docela by mě zajímalo ale, proč McGonagallová vybrala právě ji. Jestli musela vzít nutně někoho z brumbálovi armády, tak tam byli i lepší.“
„Třeba ty, co?“
„Sebe jsem vůbec nemyslel.“
„Po tom, co nás zradil Snape, jí to místo hodně lidí odřeklo, stejně jako Obranu. Cho byla jediná, kdo jí na to kývl.“
„Ještě řekni, že učí taky Obranu.“
„Ne, tak to si naštěstí někoho našla. Je sice pravda, že Cho chtěla učit i tohle, ale podle Minervy by toho na ni bylo moc… Jo a abych nezapomněl. Před několika dny ti přišlo tohle,“ změnil téma Remus a vyndal z kapsy malý papírek.
Harry si ho od něj hned vzal a jeho oči doslova přelétly úhledně napsané sdělení „Tak i druhou máš za sebou.“
„Rozumíš tomu?“ vyzvídal Lupin.
„Ani v nejmenším,“ zapřel mladík, i když mu to bylo povědomé.
„Dobře. Chvíli si odpočiň a jak budu moci, tak ti je sem pošlu.“
„Díky.“
„Za málo,“ zakončil vlkodlak a zmizel mu z dohledu.
Pohodlně se tedy posadil a čekal. Nikdo však dlouhé minuty, které se pomalu přetavovaly v hodiny, nepřicházel. Když po dlouhé době otevřel oči, viděl slunce vysoko ne obloze, teď se však jeho celodenní pouť znatelně zkrátila. Za poslední hodiny tichá místnost se rázem rozezněla pod údery bot o kamennou podlahu a o zlomek sekundy později, již Harrymu vysela Hermiona kolem krku.
„Ne, že by se mi tvoje nádherný mačkání nelíbilo, ale nemohla bys mě pustit,“ vysoukal ze sebe mladík, když se mu přestal dostávat vzduch.
„Ehm… promiň, Harry,“ uvědomila si konečně dívka, „To jenom, že jsme o tebe měli hrozný strach.“
„Jsme?“
„Dobře, příšerně jsem se o tebe bála.“
To si na jeho tváři vykouzlilo široký úsměv.
„Proč s tebou ale nepřišli ostatní?“
„Remus nám to řekl teprve před chvílí, než odešel na schůzi Řádu. Já jsem se z hodiny vykroutila dost těžko, ale Ron se Ginny tam museli zůstat.“
„Co teď můžete mít prosím tě za předmět?“
„Znovu jsme obnovili Brumbálovu armádu. Scházíme se od prvního dne školy. Nejdřív jsem myslela, že bych ti nabídla, jestli by jsi nás nechtěl vést, protože mě to napadlo již po Brumbálově smrti, ale když jsi měl tak neoblomný názor ohledně školy, radši jsem se o to ani nepokoušela.“
Harry jí na to neodpověděl. Vnitřně jej dost užíralo, že byl ze všeho vystrčen, ale rozhodl se to nechat pro sebe.
„A jak se vám to daří?“ zeptal se spíš z povinnosti.
„Výborně. Jsou tam skoro všichni z naší koleje a pak taky dost lidí z Havraspáru a Mrzimoru. Ve Zmijozelu jsem se radši ani neptala.“
„To si udělala dobře. Ale kolik vás tam je.“
„Hodně. Pokud budeš chtít, sám se můžeš někdy přesvědčit.“
„To taky udělám. A jak se daří Cho jako profesorce?“
„Já nevím. Je celou dobu strašně zamyšlená a smutná. A ani se jí nedivím. Málem na sebe s Ginny při jedné z lekcí skočili, protože Cho tu trávila hodně času, stejně jako Gin.“
„A co ta nové profesorka na Obranu?“
„Myslím, že by mohla konkurovat Removi. První hodinu přišla ho třídy se slovy, ať si všichni vyndají učebnice. Tak jsem si tedy začala myslet, že to bude zase nějaký teoretik, ale opak byl pravdou. Když všechny knihy ležely na stole, prostě jedním máchnutím hůlky je poslala přes celou místnost do krbu, který tam přes prázdniny zřídili. Když knihy shořely, řekla, že teorie nám v boji nikdy nepomůže, protože mezi teorií a praxí je asi stejný rozdíl jako mezi školními souboji a boji se Smrtijedy. Hned jsme začali probírat zakázané kletby a její pohled na celou věc byl ohromující… To bys musel slyšet. Byla prostě úžasná. Je sice tvrdohlavá a náladová, ale zase velice sebevědomá a schopná bojovnice, pokud to mohu za ten měsíc soudit.“
„Takže jste si polepšili?“
„Je to daleko lepší než se Snapem… Po pravdě… Každý by byl lepší než Snape.“
„To se ti ani nedivím. Ale docela vám závidím.“
„Jo a prý nás chtějí vzít do Řádu.“
„Cože???“
„Co se tomu divíš? Sám jsi musel vědět, že nás tam budou chtít.“
„A koho všechno?“
„No mě, Rona, Ginny a tebe.“
„A to jako proti tomu Weasleyovic neměli nic, jo?“
„Měli, ale po hodně dlouhém přemlouvání na to kývli.“
„Tak na to ať ani nemyslí. Nebudu přihlížet tomu, jak jde Ginny na nějakou akci Řádu, tohle jim opravdu nedovolím. I kdybych měl vybít celej Feni… jestli tohle má bejt způsob, jak mě přinutit, abych se vrátil do školy, tak je to pokus opravdu slaboduchej.“
„Teď jim křivdíš. Abys věděl, tak Ginny sama si vydupala to, že ji vezmou do Řádu už teď. Prý nechtěla ve škole čekat, jestli se jí vrátíš v pořádku nebo ne.“
„A oni jí to sežrali?“
„Chvilku to trvalo.“
„Ona snad nechápe, o co tu de. Nemůže se jít bít se Smrtijedama jenom proto, že to dělám já.“
„Chceš tím říct něco konkrétního.“
„Jo. Že to nezvládne.“
„A nepodceňuješ ji trochu?“
„Dobře, asi jsem to přehnal…“
„To si myslím.“
„…ale i kdyby… Já ji nechci znovu ztratit. Budu klidnější, když bude sedět hezky v nebelvírské věži a dodělá školu.“
„A ty si myslíš, že ona bude klidnější, když jí odepřeš možnost, aby bojovala vedle tebe? Vedle toho, jak mi jednou řekla, s kým se cítí nejbezpečněji na světě?“
„Já nevím. Pochop ale, že takhle nebudu muset hlídat jenom sebe. Budu muset hlídat taky ji a to je…“
„Ginny to zvládne. Můžeš si být jistý.“
„Ani nevíš, jak moc bych si přál, aby tohle byla pravda.“
Pak nastalo ticho. Jak by jim došla slova nebo myšlenky, kterými by se šlo ubírat dál. Koukali jeden na druhého a nic. Čas od času ni někdo odkašlal, udělal lehký pohyb, nervózně si přesedl.
„No víš,“ pokusila se Hermiona roztrhnout přítomné napětí, „Potřebovali bychom tvojí pomoc.“
„Poslouchám.“
„Ne doslova pomoc, ale spíš tak nějak poradit.“
„A?“
„Chceme je tam učit všechno co umíme, ale nikdo z nás toho neumí ani polovinu toho co ty.“
„Takže po mě chcete co?“
„Abys nám s tím pomohl.“
„To mi došlo, ale jako jak. Jestli chcete, abych to vzal za vás nebo abych vás doučoval a vy to pak budete učit je.“
„Myslím, že bude stačit, když to budeš učit nás.“
„Jak chcete. Kdy s tím ale začneme?“
„Co nejdřív.“
„Dobře, takže zejtra?“
„Já myslela, až budeš úplně v pořádku. Nechci, aby se ti stalo něco dalšího.“
„O to si strach nedělej. Přežil sem už horší věci… i když… ten můj poslední pokus vás něco naučit nedopadl moc dvakrát dobře.“
„Díky. No, tak já to půjdu říct ostatním. Stejně tam jdu pozdě.“
„Ty už jdeš?“
„Budu muset. Nechci, aby se tam zatím něco stalo.“
„Mám ale ještě tři otázky.“
„No?“
„Zaprvé. Jestli hádám správně, tak jste zase v Komnatě nejvyšší potřeby?“
„Správně.“
„Za druhý. Kolikátýho dneska je.“
„23. 9, ale proč to potřebuješ vědět?“
„Proto,“ odpověděl šalamounky Harry, „A za třetí. Kde jsou všichni? Myslím Rema, Aberfortha a tak dále.“
„Jakmile mi řekl, že ses probral, musel se vrátit na schůzi Řádu. Prý řeší něco moc vážného a prý se to ještě hodně dlouho protáhne.“
„Mockrát díky,“ zakončil mladík.
„Nemáš zač. Je mi fakt líto, že už musím, ale…“
„Oni tě potřebujou víc.“
Prohlásil Harry a na oko naštvaně otočil tvář k oknu. Zaslechl jen klapot bot o podlahu a pak už nic.
„Tak dneska je 23, jo? – Evidentně to tak vypadá. – Takže je podzimní rovnodennost. – A kam tím míříš? – Ty si nepamatuješ, co mi říkal ten chlápek? – No, říkal toho hodně. – Ale s tím, že sme si podobný. – Jo, to si pamatuju. Nechápu, jak mohl na takovou kravinu vůbec přijít. – Ani bych neřekl. Když mluvil, nevím, jak je to možný, ale věděl sem, že nás něco spojuje. – Takže ty tam fakt chceš jít? – Jo. Pokud sem dobře pochopil, tak zrovna dneska jsou den s nocí sejně dlouhý... – To sedí. – A jenom já můžu vstoupit do rodový knihovny, takže to bychom taky měli. – Chytrý to chlapec. – Pocta od Cesara, to vždycky potěší.“
Slunce pomalu zapadalo za obzor a vypouštělo do světa tak svou naoranžovělou, umírající zář. Harry si jen hlídal čas. Nechtěl odejít dřív, než madam Pomfreyová zaleze na kutě. Stálo ho to hodně přemáhání, ale když po poslední zběžné obhlídce bradavická ošetřovatelka zašla do svého kabinetu, naskytla se mu kýžená odměna. Zvedl se z postele a chtěl se dostat pro nějaké oblečení, jelikož v „roztomilém nemocničním pyžámku“ se mu po hradě chodit nechtělo, ale než měl možnost si něco najít, zahalily jej plameny a zmizel. Jakmile se rozkoukal zjistil, že stojí přímo před Doupětem.
„No super, kolikrát se mi to ještě stane! Ne, že bych si tím nezkrátil cestu, ale tohle sem fakt udělat nechtěl.“
Udělal pár nezbytných kroků, která jej dělily od vstupních dveří.
„A hůlku sem si nechal někde v Bradavicích,“ konstatoval a na tváři se mu rozlil úsměv.
Natáhl ruku na dveře a zvolal: „Alohomora.“
Odpovědí mu bylo slabé cvaknutí zámku a vrznutí dveří.
„Jenom doufám, že sem to pochopil dobře.“
Potichu vystoupal ztichlým domem až ke svému bývalému pokoji. Když stál před jeho dveřmi, rozhlédl se po okolí.
„Říkal za obrazem jednoho z Weasleyovic rodiny.“
Hledání nebylo nijak těžké. Jelikož to byl jediný obraz, ve kterém se nic neukrývalo. Ostatní byly mudlovské malby všech možných druhů. Přes portréty až po krajinomalbu.
„Tak jak se tam dostat,“ řekl zamyšleně a přejel si prsty po bradě.
Jakmile se dotkl obrazu, projely mu ruce skrz.
„Dobře, na tohle sme přisli,“ konstatoval a následoval své dlaně.
Po stěnách se ihned rozsvítily louče, které mu osvětlovaly cestu k jednokřídlým dřevěným dveřím se zlatým kováním.
„Já sem tady. Teď je řada na vás,“ pronesl Harry a vzal za kliku.
Do očí jej hned uhodilo zářivé světlo, které z místnosti vycházelo. Oslněn vstoupil. Nevypadalo to jak, když byl na Ústředí. Kdysi malá, tmavá místnost budila teď mnohem majestátnějším dojmem. Na první pohled vypadala jako nějaká katedrála. Honosné kresby na stěnách, tyčící se do úctyhodných výšek… Světlo, dopadajíc na rudý koberec skrz obrovská gotická okna, dokonale prosvítilo i ty nejtemnější kouty. Zdi obloženy policemi, které byly naplněnými všemožnými knihami, jejichž poslední otevření by se dalo datovat několik desítek, ne-li stovek let zpět, protože již z dálky na nich byla vidět silná vrstva prachu. A uprostřed místnosti nádherné křeslo. Sluneční paprsky, svítíc na něj ze všech stran, se předháněly, kdo se jej první dotkne, a tak mu vytvářely překrásnou auru podtrhující jeho, již tak luxusní, vzhled. Tmavě purpurová kůže, mohutné opěradlo i opěrky na ruce. Jako by Harryho vybízelo k posazení.
„Tak si posluž,“ rozezněl se povědomý hlas.
„Co jste mi chtěl nabídnout?“
„Sedni si a uvidíš.“
A mladík tak učinil. Jakmile se ale pohodlně uvelebil, bez jakéhokoliv varování zavřel víčka, klesla mu hlava…
Probral se na planině, obehnané vysokými a hustými stromy. V měsíčním svitu proti sobě stály dvě postavy. Obě v černém, jeden obličej zakrytý kápí, druhému do tváře vidět nebylo. Každá svírala v ruce hůlku, ale nebojovalo se. Zhluboka dýchaly. Harry se k nim vydal. Muže s kápí nikdy v životě neviděl, ale jeho rudé oči mu NĚKOHO velice připomínaly. Toho druhého ale poznal okamžitě. Byl to ten samý, který jej poslal do rodinné knihovny.
„Já od svého požadavku neustoupím Godricu.“
„Godric Nebelvír?“ podivil se mladík.
„Já, Salazare, jsem nevyvolala tento malicherný spor.“
„Tak se nám to začíná pěkně krystalizovat. Kouzelnické dějiny dostávají, jak tak koukám na… Přestávají být použitelné,“ konstatoval mladík, i když pochopil, že jim do toho nemůže nijak zasahovat.
„Malicherný? Jak tomuto můžeš říkat malicherný? To, že naše čarodějné umění dobrovolně odevzdáváš do rukou mudlů, je nepřípustné. Dělá se mi z tebe zle.“
„A proč ne? Sám víš, že i v mudlovských rodinách se rodí děti s našimi schopnostmi a podle tebe bychom je měli zavrhnout?“
„Přesně tak.“
„Pochop, že pokud bychom žili bez nich… Všechny čistokrevné kouzelnické rody jsou mezi sebou propleteny, takže časem dojde k jasné degeneraci našich schopností.“
„Nikdy. Takhle tomu bylo už po tisíceletí a bude tomu tak i nadále. Nedovolím, abys nějaké šmejdy zasvětil do něčeho, co vždycky bylo vždy jen výsadou čistých.“
„Už jsme se rozhodlo.“
„Cože? Já asi špatně slyším.“
„Ne. Slyšíš dobře, Salazare.“
„Tohle ti neprojde. Nemůžeš o tomto rozhodnout sám.“
„Rowena a Helga jsou na mé straně. Tři hlasy proti jednomu. Chtěli jsme sice, abys si tím souhlasil i ty, ale jelikož tě asi nijak nepřesvědčíme, budeš se s tím muset smířit.“
Jakmile to dořekl, udeřil do země blesk, jen metr před něj.
„Drsný způsob, jak ukončit přátelství,“ utnul rozhovor Salazar a následně již mířil přesně.
Nad Godricem se vytvořil jasně bílý mrak, který elektrický výboj pohltil a následně zmizel. Nebelvír reagoval okamžitě. Vyslal na svého soka malou modře blikající kuličku, kterou Salazar mistrně poslal zpět. Godric vytvořil štít, který ji vstřebal, ale dalšímu útoku již čelil zcela nechráněn. Ze země vystřelil sloup horké vody, který mu projel celým tělem a srazil jej do kolen.
„Tak se opět ukázalo, kdo je silnější, že?“ konstatoval Zmijozel.
„Vidím, že jsem udělal chybu, když jsem tě nechtěl zabít.“
„Ty jsi vždycky tvrdil, že se všechno dá vykonat bez toho, aby umírali lidé. To je ale tvá největší slabost.“
„Když myslíš.“
„Podívej se na sebe. Školu jsem měl vést já. Ne ty. Jsem silnější. Nikdy bych nedopustil, aby se dělo to, co se děje.“
„Jo. Ty bys je rovnou zabil.“
„A mělo by to svůj účel.“
„V tom se ale pleteš,“ řekl Nebelvír a odhodil ho o několik metrů zpět.
Následně po něm ohnivou kouli, která jej zasáhla ještě ve vzduchu. Ihned se okolo Salazara vytvořila síť, připomínající bublinu.
„Máš pravdu. Možná je má slabost to, že tě nechci zabít, i když…“ a ukázal na plamenné provazy, která obklopovaly jeho nepřítele, „Možná, že tě nechám jít.“
„Ty? Ty MĚ chceš nechat jít? Děláš si legraci, viď?“
„Sám víš, co tohle všechno dokáže. Jaká je v tom ukrytá síla, pokud se dokáže správně použít.“
„Neudělal bys to, ani kdyby tě mučili.“
„Když myslíš.“
A v momentě začal Zmijozelovi hořet oděv.
„Nebo si o tom můžeme ještě promluvit.“
„To bych řekl,“ připustil Godric a zrušil kouzlo, „Nikdy již nevstoupíš na půdu školy. A nikdy. Opakuji nikdy se nebudeš vměšovat do našich záležitostí.“
Sbírající se Salazar něco řekl do trávy a následovně se proměnil v obrovského hada. Godric na to reagoval proměnou v draka, který hned vzlétl do vzduchu a z nozder vypouštěl dým. Zmijozel jen pokýval hadí hlavou a za neustálého syčení se odplazil do lesa.
Pak se Harrymu celé zorné pole rozmazalo, a když se zase zostřilo, byl již někde jinde. Obklopovalo jej pár domů a ze zbylých viděl pouze obrysy zdí, jelikož tma by se dala krájet. V dáli stály postavy, držíc pochodně a aspoň trochu tak narušovaly černý závoj, kterým byla celá usedlost zakryta. Vydal se tedy k nim. Čím více se přibližoval, tím více byl vzduch nasycen agresivním pachem kadidla, a tím více mu začínaly oči rozpoznávat věci, které se tam děly. Začínal vnímat slova, která odsud vycházely, ale pořád to bylo málo, aby si to mohl dát do nějakého kontextu. Pak najednou hlas ustal. V náhle vzniklém absolutním tichu slyšel jen klapot bot o dřevo a pak nic. Postavy stály okolo jakéhosi mramorového podstavce, na kterém ležela osoba. Když Harry přišel blíže poznal v ní toho, kdo mu při posledním Talentu získal pár hodin času. Godric Nebelvír ležel bez jakéhokoliv pohybu. Bez zvedajícího a klesajícího hrudníku v pravidelných intervalech nádechu a výdechu. Chtěl se ho dotknout, ale dlaň mu projela skrz.
„Všichni jste jej znali.“ prořízl ticho ženský hlas.
Až teď si mladý Potter všiml něčeho, co by se dalo přirovnat k řečnickému pultíku, který se tyčil nad hlavy všech přítomných i s ženou, jež před chvíli zazněla. Někomu ho silně připomínala. Ty oči, tu tvář již někde viděl. Jen její dlouhé černé vlasy jej mátly.
„Byl to náš přítel, otec a manžel. Však vzal nám ho člověk, kterého jsme celou tu dobu považovali za jednoho z nás. Přišel zbaběle. Schován pod rouškou tmy. Zabil ho jen několik metrů od jeho domu. A ani to nedokázal udělat jako čestný muž. Nedokázal se mu postavit čelem a vyzvat jej na souboj. Ne. Toto nedokázal. Zákeřně mu zezadu dýkou zkrátil dny jeho žití. Dýkou, kterou mu sám Godric Nebelvír před dlouhým časem daroval jako symbol věčného přátelství a cti. Nic nedokáže vyjádřit zármutek v srdcích těch, kteří jej milovali. Na této svaté půdě, jestli mohu mluvit i za tebe, Helgo,“ a otočila se na ženu po své levici, která nápadně připomínala Ginny. Ta jen se smrtelně vážnou tváří kývla.
„Přísahám, že naše duše nedostanou klidu, dokud poslední potomek Salazara Zmijozela naposledy nevydechne.“
Jakmile to dořekla, opět se Harrymu před očima všechno rozmázlo, a když se mu obraz vrátil do normálu, byl v domě, který znal jen z vyprávění a ze svých vlastních snů. Nikdy si nemyslel, že jejich dům mohl být tak nádherný. Mohl by tam stát jako u vytržení až do skonání dnů, ale v tom mu zabránil hluk a následná dvě slova, která se mu zaryla do paměti a do srdce. Vyběhl po schodech nahoru a pak hned do otevřených dveří, ze kterých se ozýval vyděšený hlas jeho matky. Takovou hrůzu, jakou měla vepsanou v očích, v životě neviděl. Metal na černokněžníka jednu kletbu za druhou, ale všechny jím neškodně prolétly. A pak to přišlo. I přes všechno Lilyno doprošování a žádání místnost ozářilo zelené světlo a následný krátký výkřik, doprovázející mladého Pottera vždy v přítomnosti mozkomorů, poté jen tlumený úder mrtvého těla o podlahu. Harry nemohl uvěřit vlastním očím. Sklonil se k tělu své matky a pokusil se jej obejmout, ale ruce mu prošly neškodně skrz. Přestal vnímat okolí. Jen tak klečel a pozoroval osobu, která se pro něj obětovala. Když se chtěl otočit, aby se podíval do vrahových očí, zahlédl jen stín, který proplul dveřmi pryč. On sám v menším provedení ležel na podlaze. Vypadal mrtvý. Jak ale celý kouzelnický svět věděl, nebylo tomu tak. Někdo mu položil ruku na rameno.
„Proč mi to ukazujete?“
„Abys pochopil.“
„Abych pochopil, co?“
„To, proč jsi tady. Tedy spíš, proč jsem tě sem zavolal. Chci ti pomoct.“
„A jak prosím vás? Jste mrtvý. Těžko pro mě můžete něco udělat.“
„Právě, že jsem mrtvý… Můžu pro tebe udělat daleko víc. Víš, já jsem ti s tím posledním Talentem lhal. Nebyl poslední.“
Skrz ruku, kterou měl neustále položenou na Harryho rameni, do mladíkova těla začala prostupovat vlna, která ho srazila střemhlav zpět do Doupěte.
Když otevřel oči, oslnila ho záře osvětlující postavu před ním. Pozorovali se. Věděl moc dobře, kdo to je, jen nemohl uvěřit tomu, že jej vidí a je očividně při vědomí. Pak se na něj Godric usmál, přistoupil blíže a dotkl se mu hrudníku. Ihned byl Harry vynešen do výše a okolní vzduch začal rotovat obrovskou rychlostí. Nebelvír před sebou vytvořil zářící kouli, kterou okamžitě uchvátil vzduchový vír a zvedl ji přímo proti Harrymu. Následně se z ní uvolnil paprsek, který se mu zabodl do těla. Mladík se pod náhlým impulsem bolesti prohnul a z úst se mu vydral zvířecí výkřik. Poté se Godric rozplynul jako pára nad hrncem a ihned poté stropem proletěl blesk, který mocnou silou udeřil do koule. To vyvolalo záblesk, zastiňující svým jasem sluneční svit, který místnost osvětloval. Jakmile záře potemněla, rozprostřela se v místnosti tma a ticho. Za několik desítek sekund se rozsvítily dříve zhaslé louče a z části tak dokázaly rozehnat spáry temnoty, které vše uchopily do svého sevření. Obrys postavy, zvedající se z křesla. Postupovala pomalu a sebevědomě vpřed. Pak se zastavila. A zase jen ticho. Osoba se ztrácí v místech, kam světlo nepronikne.
„To není možný. Co se to… Ne, to se mi jenom zdá. Tohle není pravda.“
Tříštící se sklo. Harry Potter. Hlas se mu chvěl. Ne strachem. Hněvem.
„Neříkal si, že to bude mít za následek tohle… Proč si mi to sakra neřekl?“
Na to mladík vyšel ze stínu. Již nic nepřipomínalo onoho hrdinu, kterého všichni znali. Dříve krátké černé vlasy, vystřídaly dlouhé tmavě hnědé, do zářivých zelených očí bylo přimícháno trochu modři. Byl také o nějaký ten centimetr vyšší, ramena se mu rozšířila, ruce trochu zesílily. Dokonce i ta jizva, kvůli které byl tolik proslaven zmizela.
„Neříkám, že se mi to nelíbí, ale měl sem svojí předchozí podobu rád a myslím, že ji měli rádi i ostatní. Sakra, mohl si mi to aspoň říct… Z tohohle tedy vyplívá, že já sem tedy teď ty, jo? Jak to tak vypadá, tak určitě,“ konstatoval mladík a rukou si prohrábl vlasy.
„Tohle bude nakažlivý… Sem jenom zvědavej, co na to řekne Gin… Hlavně by to chtělo nějaký oblečení, takhle se přeci nemůžu vrátit.“
A jakmile to dořekl, levitovaly před ním černé kalhoty a bílá saténová košile, což mu hned vykouzlilo úsměv na rtu.
„Tak je vidět, že vkus sem asi zdědil po tobě, co Godricu?“ řekl Harry a s chutí se oblékl, „A teď, co nejrychleji zpátky.“
Když míjel místo, kde naposledy stál zakladatel jeho rodu, všiml si jeho posledního odkazu. Plášť, ve kterém ho pokaždé viděl, ležel na zemi jako posmrtný dar. Neváhal. V momentě dotyku prstů a kůže se mu zatmělo před očima.
Stál před dveřmi svého domu. Vzal tedy za kliku a otevřel. V hale stály tři postavy. Remus, James a Lily.
„Musíš ji odsud vzít. Pokud by se nám něco stalo, ať zůstane aspoň ona.“
„A jak by tenhle dům měli podle tebe najít, Jamesi?“
„Já nevím, ale oba víme, jaká je Voldemort zrůda. Pokud by nás našli neušetří nikoho a já nechci, aby tenhle souboj, který se mezi našimi rody táhne už několik tisíciletí, byl zakončen kompletním vyhlazením Nebelvírského pokolení. A navíc, chci ji ochránit. Nejradši bych to samé udělal i s Harrym, ale skoro každý ví, že se nám narodil syn. Ovšem to, že máme ještě dceru neví skoro nikdo.“
„Cože?“ vykřikl Harry, „To si ze mě děláte prdel, ne?“
„A mysleli jste už, jak to uděláte?“
„Já bych o někom věděla…“
Než stačil vyslechnout jméno těch, kteří se mu celou tu dobu starají o sestru, začala se celá místnost měnit a ukazovat mu tak jeho minulost. Nejdřív první setkání s Ronem a Hermionou ve vlaku do Bradavic, pak jejich hledání kamenu mudrců, příprava mnoholičného lektvaru ve druhém ročníku, shledání se Siriem, souboj na ministerstvu, pokus o ubránění Bradavic a jejich malá chvilka ve společném obětí s Hermionou v Doupěti.
Pak se objevil v rodové knihovně. Ani se nehnul. Jen v podřepu držel jednou rukou plášť a díval se před sebe, oči naplněné slzami.
„Proč mi to neřekli? – Mě se neptej. Já sem tu pátý kolo u vozu. – Proč před mnou pořád něco tají? – Asi ti moc nedůvěřují. – Nevěří mi snad? – Posloucháš mě vůbec? – Vždyť jsem jim už mnohokrát ukázal, že jsem na její straně. – Zřejmě tě berou jako hrozbu. – Neustále mi něco tají. Už jenom to, že mě dali k těm idiotskejm příbuznejm, i když to se možná dá pochopit, ale zase na druhou stranu mi uniká, proč si mě nevzal Brumbál. Když pominu tu věc s tou věštbou, kvůli který umřel Sirius, tak mi neřekli o osudu mé matky a nakonec tohle. Ten jejich koloběh lží bude muset brzo skončit. – Cože? – Ne. Skončí okamžitě.“
Rychlostí blesku si oblékl plášť, přetáhl si přes hlavu kápi, rozevřel dlaň své spálené ruky, v které se mu vytvořila ohnivá koule. Mocně zařval a hodil ji na to krásné křeslo. Poté se otočil a odešel. Prošel obrazem a sestoupil do přízemí. Tam přistoupil ke krbu a poklepal na stejné cihly, jako tenkrát Lupin na Ústředí. Krb začal skládat cihlu po cihle do zdi, až se vytvořila mezera tak velká, že mohl Harry pohodlně projít. Kráčel několik metrů tmavou uličkou, než sestoupil po točitých schodech do chodby, která jej měla dovést přímo do zasedací místnosti. Za pár okamžiků k němu dolehlo světlo z pochodní, které osvětlovaly dvoukřídlé dveře. Čím více se přibližoval, tím více je začal oheň olizovat. V momentě, kdy se od nich nacházel dobré dva metry, celé vzplály a rozrazily se dokořán. O zlomek sekundy později jimi prošel a nabídl se mu pohled na dosti zkoprnělé členy Řádu, kterým svým entrée zřejmě narušil nějakou moc důležitou debatu. Ti se ale probrali předpisově rychle a začali na něj pálit jedno kouzlo za druhým. Když ale byly jen desítky centimetrů od něj, všechna se zastavila, takže cestu, kterou Harry kráčel, lemovala stále se rozšiřující alej kouzel i kleteb.
McGonagallová pokynula rukou na znamení zastavení palby a promluvila: „Kdo jste?“ „Nepřišel jsem se vybavovat zrovna s vámi,“ oznámil mladý Potter a lehkým pohybem ukazováčku jí sebral hlas na možné otázky.
To si vyprovokovalo další zbytečný pokus o mladíkovo zastavení. Vytvořil se totiž okolo něj ledový štít, který se neustále točil kolem své osy. Když se k němu nějaké kouzlo přiblížilo, narušil jeho dráhu a poslal jej zcela jiným směrem, takže nějaké to neškodné kouzlo zasáhlo i jejich vlastní řady.
„Bral sem tě jako někoho, komu můžu věřit,“ začal a Lupin byl doslova vystřelen za svého místa k nejbližší zdi, „To byla chyba, která se už nikdy nebude opakovat.“
Remus sice vyndal hůlku, ale než stačil zaútočit, válela se jeho jediná zbraň několik metrů vedle něj.
„Proč si mi to neřekl?“
A odhodil jej na zeď.
„Vždycky si před mnou něco tajil. Ale tohle si už přehnal.“
„Co si zač?“
„Ty mě nepoznáváš?“
„Měl bych?“
„To by si sakra měl,“ řekl a shrnul si kápi z obličeje.
Lupin se na něj díval pořád tím stejným odtažitý výrazem a evidentně jej viděl prvně v životě.
„Možná tě můj novej zevnějšek klame, ale podívej se dovnitř,“ vyzval ho Harry a byl ochoten ho vpustit do svých myšlenek, ale jen do určité části.
Mohl mu samozřejmě říct, kdo je okamžitě, ale on chtěl, aby na to přišel sám. Remus se mu hodně dlouho díval do očí. Víčka mu kmitala. Pak najednou zavřel oči a začal zhluboka dýchat.
„To není možné. Nemůže být.“
„Ale, Reme, je to možný. Jsem to opravdu já.“
„Tohle by Harry nikdy neudělal. Ty nejsi on.“
„Sám si to viděl.“
„Myšlenky se můžou zmanipulovat a…“
„Dobře, tak jinak. Celej červenec sem trávil u Dursleyů. Ale v den, kdy si mě měl vyzvednout se tam objevili Smrtijedi, a kdybych nedostal první Talentus, tak bys ty byl mrtvej a já nejspíš taky nebo bych byl u Voldemorta… furt nic… to já sem vás zachránil, když ste šli pro ten horcrux… bojoval sem s váma na Ústředí proti Smrtijedům, a kdyby ste nenechali Bellu s Malfoyem zdrhnout, byl by od nich možná nadobro klid… mám ti to ještě dál popisovat?“
Lupin se na něj ale díval s hrůzou v očích, kterou u něj viděl snad prvně v životě.
„Asi jo. Obětoval sem se za Gin, když ji nakazili inferni po tom, co Smrtijedi docela zpackali pokus o dobytí Doupěte. A aby toho nebylo málo, když ji ve vlaku zabil Avery, tak sem jí daroval ku své duše a tak navrátil mezi živý… neříkej, že to pořád nechápeš.“
„Harry,“ vydralo se muži z úst.
„No konečně. Už mi začaly docházet nápady.“
„Co se to s tebou stalo?“
„Se mnou? To si nechám pro sebe, jelikož bych nebyl ani zdaleka první, kdo si pro sebe nechává hodně důležitý věci. Konečně už totiž vidím, co je tenhle váš Řád za pakáž.“
„Pakáž?“
„Sakra, nedělej blbýho. Proč ste mi neřekli, že mám sestru? Ne. Proč si mi to neřekl ty?“
„A do prdele.“
„Překvapenej?“ zeptal se Harry se značnou dávkou ironie v hlasu.
„My sme ti to chtěli říct…“
„Mě ale je úplně jedno, co ste mi CHTĚLI říct. Mě sere to, že si mi to neřekl TY. To tě nenapadlo, že pokud bych věděl, že mám ještě nějakýho příbuznýho, tak by toho na mě nebylo tolik?“
„Napadlo nás, že pokud bys to věděl, tak bychom tě vystavili daleko většímu nebezpečí.“
„Vždyť celej můj život se točí okolo neustálýho nebezpečí.“
„Šlo spíš o to, že pokud by se to dozvěděli Smrtijedi, tak by ji mohli použít proti tobě.“
„Že používáte tuhle směšnou výmluvu pořád, když vám na něco přijdu, mě už začíná unavovat.“
„Tohle není výmluva. Tobě to možná nedochází, ale my o tebe máme opravdu strach.“
„A to vás nenapadlo mi trochu věřit? Bylo by to asi prvně, ale nějak se začínat musí.“
„Co by bylo prvně?“
„Že byste mi věřili.“
Remus na něj vykulil oči: „My že ti nevěříme?“
„A není to snad tak? Pokud byste mi věřili, tak bych se o Talentu a Hermioně asi nedozvěděl sám, ne?“
„Chtěli sme ti to říct, až bude po všem. Museli jsme zajistit, že se nenecháš zbytečně kvůli ní nalákat do nějaký pasti.“
„Pokud by ji zajali Smrtijedi, tak bych ji hledal kdekoliv i pokud by ste mi to neřekli.“
„Já vím, ale takhle by to na tebe mělo ještě horší vliv.“
„Sakra, nemůže tu někdo dělat, že mi aspoň trochu věříte.“
„Nerozčiluj se, Harry.“
„Já se nerozčiluju. Mě je to vlastně úplně jedno. Lidi, kteří se celej můj život vydávali za moje přátele, mi neustále vráží jednu kudlu do zad za druhou. Kdo by byl vytočenej. Já si přeci jenom hezky sednu na zadek a budu poslušně čekat, až mě zase nakrmíte nějakýma kravinama.“
„Prosím tě uklidni se…“
„Ona to věděla?“
„Kdo?“
„No Hermiona. Věděla, že je to moje sestra?“
„Ano.“
„Cože?“ pronesl Harry ledově klidným hlasem, „Si děláš prdel? Ještě mi řekni, že Grangerovi sou kouzelníci a já se neznám.“
„Když už tohle víš, nemělo by cenu ti něco zatajovat. Grangerovi byli jediní, kterým jsme mohli plně důvěřovat, že pro to udělají všechno. Tudíž i toho, že se vzdají magie.“
„Takže?“
„Ano, jsou jedni z nás. Nikdy jsi je nemohl vidět na žádných fotkách. Všechny byly úmyslně změněny. Nikdo o nich jako o kouzelnících vlastně ani neví.“
Následně byl Lupin zvednut do vzduchu a začal se dusit. Ihned po Harrym skočil jeden muž, ale jak se dotkl jeho štítu, byl odmrštěn zpět. Po tomto nezdařeném útoku, začala na mladíka létat všemožná kouzla, od pár nejortodoxnějších dokonce nějaká ta smrtící kletba. Nic se mu však přes štít nedokázalo dostat.
„Konečně víš, jakej je to pocit, když tvůj život závisí na někom jiným. Ne, že by celou tu dobu nezávisel, ale teď jej mám doslova ve vlastních rukách. Nenapadlo tě někdy, že až na to přijdu tak budu docela vytočenej. Vytočenej je slabí slovo. Sem kurva nasranej.“
Druhou rukou párkrát zatočil nad hlavou a následně se mu jak svatozář vytvořil nazelenalý mrak, rychle zformující se do dvou ledových šípů. Jedním máchnutím je poslal na nebohého muže, kterému se zapíchly, každý z jedné strany, pod klíční kost a doslova jej přišpendlily na zeď. Pak mu pustil hrdlo.
„A chceš vědět, proč sem nasranej? Protože ste nebyli schopný mi to za těch 17 let říct. Táta ti věřil. Sirius ti věřil. Ale já ti už věřit nemůžu. Nejsi schopnej mi říct ani tak důležitou věc, jako že máma byla zajatá Smrtijedama. To mi musel vmést do tváře starej Malfoy. To ste mi chtěli říct kdy?“
V sále však zavládlo ticho.
„TAK KDY?“
„Nikdy,“ pronesl smutně vlkodlak, „Nechtěli jsme ti to vůbec říkat. Věděli jsme, jakou by to u tebe vyvolalo reakci. Nechtěli jsme tě dostat do Azkabanu. Čemu by ale pomohlo, kdybys to věděl? Naší věci určitě ne.“
„Na tu vaší věc seru, rozumíš? Důležitý by bylo, že bych ho zabil, jakmile bych ho potkal. Nemuselo by kvůli němu zemřít tolik lidí. To ste všichni tak nadutý, že vám to nedojde. Smrtijedi se musí vyhladit. Ne je posílat do nějakýho rádoby vězení, ze kterýho se stejně dostanou.“
„Toto je jediný zákonný způsob.“
„Se zákonama jdi do hajzlu. Oni je nedodržujou. Proč bychom měli taky? To chcete někomu, kdo vám dává otrávený jídlo na oplátku nabídnout prvotřídní francouzkej koňáček? Ste směšný. S tímhle přístupem je jenom otázka času, kdy vás všechny zabijou a hodně se divím, že se to už nestalo.“
„To si tak slepej? My nejsme zabijáci.“
„Já to taky po vás nechci. Chci jenom abyste se adekvátně bránili. Zapomněl si snad, co se stalo před Doupětem?“
„Na to se nedá zapomenout.“
„Tak si vzpomeň. Kolik vás přežilo?“
„Pět.“
„Z kolika?“
„Nějak okolo dvaceti.“
„Takže vás přežila čtvrtina. To je opravdu skvělej výkon. Vřele doporučuju si ho dát za rámeček.“
„Co po nás vůbec chceš?“
„Abyste se bránili. Jak se říká, oko za oko, zub za zub.“
V ten okamžik se dovnitř skrz rozražené dveře vřítila Elizabeth.
„Ginny zmizela,“ vyhrkla ze sebe, popadajíc dech.
V Harrym by se v tu chvíli krve nedořezal.
Než se stačil zeptat, vzal si slovo Aberforth Brumbál: „Uklidni se Elizabeth. Řekni nám to pěkně v klidu. Co se přesně stalo?“
„No… měla jsem se s ní sejít. Chtěli jsme jít za Harrym, ale nepřišla. Vypůjčila jsem si tedy od Hermiony Pobertův plánek a nikde jsem jí neviděla.“
„Aha, tak teď ho má sestřička. A že se mi o tom nějak zapomněla zmínit,“ řekl si mladík pro sebe.
„A nevíš, kam by se takhle pozdě mohla vydat?“
„Nemám sebemenší tušení.“
Na víc už Harry nečekal, obklopily ho plameny a zmizel.
„Tak kampak ses nám schovala, Gin?“ pronesl mladík, když se zhmotnil před bránou bradavického hradu a přes obličej si natáhl kápi, „Uvnitř teda nejsi. Dobře. Tak hloupá, abys šla do Zapovězenýho lesa asi taky nejsi.“
Pak si toho všiml. Na to, že bylo září, byl kolem něj až moc studený vzduch. Kouřilo se mu od úst. Zem byla pokryta lehkými nánosy sněhu. Když vzhlédl vzhůru, uviděl to. Po obloze se proháněla mračna Mozkomorů. Nikdy jich tak velké množství pohromadě neviděl. Museli to být všichni z celé Evropy. Stahovali se ze Zapovězeného lesa k famfrpálovému hřišti. Přemístil se přímo ke vchodu. Obraz, který se mu rozvinul před očima, byl horší než rána do obličeje. Všude byly Mozkomorové. Hřiště jimi bylo doslova přeplněné a neustále se objevovali další. Doufal, že tam Ginny není, ale stejně se ji snažil najít pohledem, což bylo zcela nemožné, jelikož k němu dopadalo měsíční světlo jen ztěžka. Byl tak konsternován, že si ani nevšiml, že od okamžiku, co se na hřišti objevil, se začala zmrzlá travnatá podlaha pokrytá několika centimetry sněhu zahřívat a doslova se probouzet k životu. Jakmile udělal první krok kupředu, všechen pohyb na hřišti ustal. Jak na povel se na něj všichni Mozkomorové otočili a velkou rychlostí se k němu začali přibližovat. První z nich u něj byly za pár sekund a hned se k němu sklonili. Když však byli od Harryho tváře jen několik centimetrů, objevila se kolem jeho těla bílá aura. Okamžitě se stíny stáhli zpět. Pak před sebe mladý Potter natáhl ruku a v dlani se mu objevila jasná bílá koule. Zastínil tak blízkou temnotu. Jako by vůbec nebyla. Poté se k němu snesl Mozkomor větší než všichni ostatní.
„Co zde pohledáváš?“ pronesl sípavým, ledovým hlasem.
„Máš to, co je mé.“
„Jsi silný. Je jen málo takových, kteří by se zachovali tak jako ty.“
„Věř mi, že je nás víc než si myslíš.“
„Měli jste vymřít již dávno.“
„Jak vidíš, Erresi, tak se tak nestalo.“
„Je to dlouho, co jsem tohle slovo slyšel naposledy.“
„Přesněji, jsi ho slyšel naposledy, když jsi se vydal za Ním.“
„Ano.“
„Neměl jsi tam tenkrát chodit.“
„Bylo to za dobrým účelem.“
„Kdybych tě tenkrát zastavil, nemuseli bychom tu dneska být… i když… tím, že jsem byl poslední z nás, kdo s tebou byl ještě před tvým vpádem do Jeho říše a taky tím, že jsem se kvůli boji s tebou nacházel hodně dlouho mezi oběma světy, čímž jsem si zvykl na jeho sílu a díky tomu se mnou ten váš způsob vyvolávání nejhorších vzpomínek již nic nedělá. Stálo mě to ale veliké množství síly, něž jsem přišel na to jak. Možná proto jsi mě tenkrát porazil.“
„Ale jak vidíš, tak tu dneska jsme a opět stojíme na rozdílné straně.“
„Proč vlastně TY pomáháš někomu jako je Voldemort?“
„Proč? Protože mi ukázal, že i takhle můžu mít moc.“
„Moc. O tu ti šlo vždycky. Proto jsi se vydal Ho hledat, že?“
„Správně.“
„Moc, postavení, slávu, uznání… to všechno jsi mohl mít a nemusel jsi se pokoušet udělat to, v čem jsi neuspěl. Podívej se na sebe. Tenkrát jsi byl jeden z nás, teď jenom přízrak. Takhle nikdy žádné moci nedosáhneš. Jenom se přidáváš k tomu, který je podle tebe nejsilnější. Je vidět, že i za těch několik set let se tvůj špatný úsudek nezměnil.“
„Nepokoušej mě, Godricu.“
„Měl bych tě srazit.“
„Tak to udělej, jestli na tom máš?“
„Nepřišel jsem proto, abych s tebou bojoval, přišel jsem si pro ni.“ zakončil rozmluvu Harry a ukázal někam do středu hřiště, kde tušil Ginninu přítomnost.
„Tak kvůli tomu,“ pronesl Erresius a v zápětí k němu připluli dva Mozkomorové, držíc každý z jedné strany polomrtvou dívku.
„Co jsi jí udělal?“
„Já zatím nic, možná to ale změním.“
„To se neopovážíš,“ zvýšil hlas mladý Potter a koule v jeho dlani se markantně zvětšila.
„Buď mi ji tu necháš a já ti dávám své slovo, že se ti jednoho dne vrátí živá nebo se můžeš dívat, jak z ní před tvýma očima vysaji duši.“
„K čemu by ti byla?“
„Mě k ničemu, ale mému pánovi určitě.“
„Jak bys chtěl dodržet naši dohodu, když ji odevzdáš Voldemortovi?“
„To nech na mě.“
„Varuju tě, pokud se jí jenom dotkneš…“
„Tak co? Zničíš mě? Konsil ti to nedovolí. Zastaví tě dřív, než stačíš cokoliv udělat a vlastně mi tak tvojí starou lásku vydáš. A navíc, podívej se kolem sebe. Je nás tolik, že mě nedokážeš zničit.“
A opravdu. Bylo jich daleko víc, než před pár okamžiky. Byl jimi obklopen, což mu nahánělo tak trochu hrůzu.
„Pokud mi ji tu necháš, dovolím ti odejít,“ vyzval ho Erresius.
„To se radši stanu jedním z vás, než abych ti ji tu nechal.“
„ Jak chceš. Řekni papa, maličká,“ utnul vyjednávání stín.
„Naposledy tě varuju. Nenuť mě zabít.“
„Rozhodl jsi se špatně, Godricu. Měl jsi se k mému pánovi přidat. Takhle vás zase rozdělím.“
Erresius si opřel Ginny o ruku a začal se přibližovat k jejím rtům. Všichni ostatní Mozkomorové rychlostí světla slétávali k Harrymu, kterému v očích nebezpečně vzplály plameny.
Volnou rukou vyhodil do vzduchu malou ohnivou kuličku a pak zahřměl na celé Bradavické pozemky: „Incendo imnecrium nexus.“
Během zlomku sekundy se bílá koule mnohonásobně zvětšila, čím sežehla na prach nejbližší Mozkomory, pak se smrskla a zmizela. Do následného hrobového ticha se rozprostřela jasně bílá, očistná vlna, vycházející Harrymu z rukou. Svou září proměnila noc v den a svůj závoj rozprostřela nad celým Zapovězeným lesem. Dokonale rozehnala temnotu. Byla jasnější než slunce. Jasnější než všechny hvězdy na obloze. Když se záře dotkla ohnivé kuličky, která vystřelila k nebi jako smyslů zbavená, ozvala se ohlušující rána. Tam, kam zasahovala bílá záře, vyšlehly stejnobarevné plameny, které se, živeny okolním vzduchem, rozpínaly do ještě větších rozměrů. Hrůzný, sluch trhající řev z tisíců hrdel dolehl k uším všeho živého, co se nenacházelo v značné vzdálenosti. Za několik desítek sekund obloha potemněla. V okolí se opět probrala temnota k životu a do svých spárů strhla vše, co jí stálo v cestě. Jen měsíční svit s ní sváděl svůj již prohraný boj, ale i tak dokázal vytvořit viditelnou siluetu tří postav. Ležící Ginny Weasleyová a dvě další, které od sebe stáli jen několik metrů.
„Myslel si, Godricu, že mě tohle dokáže zničit?“ pronesl výsměšným hlasem Erresius.
„Abych řekl pravdu, tak ano. Myslel.“
„Říkal jsem ti, že mě nemůžeš srazit.“
„Kdybych to udělal tenkrát, bylo by to jednodušší.“
„Tenkrát jsem tě porazil. A dnes to udělám znovu,“ a vyslal k Harrymu tmavě modrou kouli, zahalenou černým oblakem.
Ten se jí však zastavil v dlani, pár sekund ji pozoroval a pak ji nechal zmizet.
„Měl jsem za to, že ti vzal všechnu magickou energii, asi jsem se opět zmýlil.“
„A také mi něco daroval. Víš, že to, co se o Něm říká je zavádějící. Když jsem přišel do ho Jeho jeskyně, pochopil jsem proč. To ti ale opravdu nebudu vyprávět.“
Hned na to obalil Harryho černý mrak. Mladému Potterovi se však objevila v ruce bílá koule, která temnotu rozehnala.
„Něco je ale pravda. Světlo porazí temnotu.“
S těmito slovy obalily stín bílé provazy a vynesly jej vysoko do vzduchu.
„Co to děláš?“ vykřikl Erresius a hlas se mu znatelně chvěl strachem.
„Prvně jsem nechtěl použít tak silné kouzlo, protože jsem nevěděl, jaký by to mělo dopad na okolí. Myslel jsem, že to bude stačit. To ovšem byla chyba,“ vysvětlil Potter.
Pohybem ruky si přivolal Ginny ke svým nohám a vytvořil okolo nich štít, který přes svůj svit neumožnil ostatním pohlédnout dovnitř.
„To… to nemůžeš, slyšíš. Nesmíš. Konsil…“
„Konsil mě nezastavil tenkrát, nezastavil mě ani před chvíli a nezastaví mě ani teď.“
Následně mu z každé ruky vyšlehl proud světla, který okolo Mozkomora vytvořil neprostupnou kouli.
„Sbohem, Erresi. Nemuselo to dopadnout takhle. Měl si mě tenkrát poslechnout.“
Pak zavřel dlaň. Z Mozkomorovi klece vystřelilo několik bílých paprsků, které jej za neustálého křiku doslova roztrhaly na kusy. Pak koule vzplála a rychle se zmenšila. Jakmile se ale plameny dotkly kostí, otřásla famfrpálovým hřištěm rána a následná tlaková vlna spálila vše živé, co se v blízkém okolí, tudíž ve vzdálenosti několika desítek metrů, nacházelo. Poté vše ovládla tma. Na famfrpálovám hřišti zůstala jen Ginny Weasleyová a mladík v černém plášti s kápí přes obličej. Harry Potter.